27. 9. 2014
Doba, kdy byly u nás zahrádkové osady označovány jako relikt socialismu, snad pominula. Je již známo, že zahrádkové osady jsou důležitou součástí mnoha západoevropských měst, která je považují za plnohodnotnou součást městské zeleně. Situace v Praze je však v mnohém jiná. Je až zarážející, jak rychle se choroby města při návštěvách pražských zahrádkových osad vyjeví.
Dosud nezastavěné městské pozemky přitahují jako magnet, osady nevyjímaje. Město drží zahrádkáře v šachu ročními nájemními smlouvami, o leckterých osadách se opakovaně mluví jako o místech určených pro jiné budoucí využití, mnohé už zrušeny byly. Chuť investovat do něčeho tak nejistého pochopitelně klesá. To se na stavu některých osad projevuje a nahrává argumentaci typu: tohle přece ve městech nechcete! Řešením by přitom mohlo být razantní prodloužení nájemních smluv osadám a kontrola dodržování jejich pravidel. Za úvahu by stála i finanční podpora, která by osady probudila k životu a do krásy.
Případy trvalého bydlení v osadách…. Stává se to pozvolna, často nenápadně. Lidsky je situace pro osady komplikovaná. To, že nad tím v současnosti město zavírá oči, neznamená, že tomu tak bude navždy. Osady, kterým se tomuto jevu (jakési formě suplování sociálního bydlení) nepodaří včas zamezit, dávají městu (které přitom povětšinou samo není schopné sociální bydlení řešit) do rukou argument: využívání osady v rozporu s jejím účelem. Zde je místo pro otázku, jestli by bylo rozumné z osad místo pro legální bydlení učinit např. jako Vídeň (osady se někde cítí přítomností trvale bydlících bezpečněji, jinde právě naopak). Bylo by patrně pro všechny zúčastněné lepší, kdyby k tomu dojít nemuselo a město řešilo situaci jinak.
Osady se potýkají s vykrádáním, před kterým je není schopen nikdo bezpečně ochránit. Jako uzavřené enklávy za ohradami s ostnatými dráty ale obtížně vyvolávají sympatie okolí. Veřejnost má pak málo důvodů se osady v případě jejího ohrožení zastat. Vstřícnost by zahrádkáři mohli projevit zkušebním otevření osady, které by ukázalo, nakolik by častější otevření osady bylo reálné a přínosné pro obě strany. Pomoc města je v této problematice ovšem zcela nezbytná.
Osady jsou zelené plochy města, které jsou v současné době nejlevnější udržovanou zelení (město naopak vybírá nájem). Nejpádnějším argumentem k jejich ochraně jsou však funkční sociální vazby mezi zahrádkáři. Život seniorů ve velkoměstech není snadný. Nejen pěstování a odpočinek na zahrádce, ale i mezilidské vztahy (navíc s lidmi se stejným zájmem) činí život seniorů nesrovnatelně kvalitnějším. Do osad navíc nově směřují i mladí lidé a rodiny s dětmi, které láká možnost zkušeností s půdou, pěstování vlastního ovoce a zeleniny. Jde o celoevropský trend, bylo by tedy pochopitelnější, kdyby města další nové zahrádkové osady zakládala a podporovala, než dokola zvažovala odstranění stávajících. Obyvatelé Prahy by pravděpodobně příliš nepocítili finanční přínos, který by z prodeje dalších pozemků osad vzešel, na pomyslné misce vah by jistě nepřevážil sílu ztráty zahrádkářů z osad.
Závěrem
Dozrál čas na změnu, je třeba vystoupit z defenzívy a požadovat zachování stávajících funkčních osad, ale i založení nových svěžích osad (ať už na místech osad degradovaných nebo místech zcela nových). Moderní osady by pohled veřejnosti na zahrádkaření rychle proměnily a současně by se mohly stát inspirací pro osady stávající.
Stávající i nové moderní osady jako místo zahrádkaření, setkávání a procházek Pražanů podporované městem!
Jana Kolková Rydvalová
