Odpověď na sugestivní otázku „Jak řešit opilé bezdomovce na veřejných místech a obtěžování z jejich strany?” je prostá. Zní: nedopustit, aby obtěžování od opilců (lhostejno zda s domovem či bez něj) bylo něčím, co je třeba speciálně řešit.

Jak na to? Ono obtěžování je jen nejviditelnější formou neslušného chování, kterého máme kolem sebe plno a které denně tolerujeme. Kouření na zastávkách není pro nekuřáky o nic méně obtěžující, než bezdomovec dožadující se koruny. Ba co hůř, zápach bezdomovců je nepříjemný, ale nezabíjí. Nevadí nám čepování alkoholu podnapilým.

Mlčíme k povolování nových heren – těm výrobnám na nešťasníky. Okolí kontejnerů necháváme zavalené. Vprostřed léta se pramálo staráme o pach svého trička, když se vracíme

z práce tramvají. Jsme většinově lhostejní k nepořádku kolem sebe.

Jenže pokud lidé žijí v prostředí s vyšší mírou nepořádku, změní se i jejich osobní priority. Říká se tomu teorie rozbitého okna a vychází z celé řady vědeckých experimentů. Podle nich cesta k bezpečné čtvrti začíná opravováním rozbitých oken, likvidací vybydlených domů a pravidelným úklidem. Vědci umístili „nedbale” do schránky obálku tak, že bylo vidět v ní ukrytých pět eur.

Počet krádeží se zvětšoval úměrně k nepořádku, který vědci vyráběli. V čistém prostředí kradlo 13 procent kolemjdoucích, rozházené odpadky navýšily počet zlodějů na 25 procent a grafitti zajistili 27 procent. Lidé zůstali stejní, měnilo se prostředí.

Jaká je cesta k řešení našeho „problému”? Uklízejme ulice, svážejme odpad, jak je potřeba, nekuřme na zastávkách, zastavme herny. Žijme ve svém městě. Nepřežívejme v něm jen do víkendového odjezdu. Vytvořme prostředí, v němž bude těžké být hulvátem. Uvidíte, že opilců i bezdomovců ubude a těch pár případů obtěžování vyřeší strážník, záchytka a záchranné sítě k tomu určené.